Dopis člověku, kterého jsem milovala a ztratila

16. října 2017 v 18:23 | Lucka |  Téma týdne


Každý to zná. Musíte si projít tím zlomeným srdcem, ale horší je, když se někdy zaseknete a nejde to tam ani zpátky. A tady jsem uvízla já. Kamarádka mi řekla, že je blbost to sem dát, že jsem na hlavu. Ona tomu nerozumí, není citlivá jak já a díky tomu si příjdu jak vyvrhel.
Tohle je věc, ze který se nevyhrabu nikdy. Nemá to řešení. Je po všem. A nedá se to odestát, i kdybych se sebevíc snažila na to všechno zapomenout. Mezi náma se to neurovná. Zůstali jsme jako vzpomínka. Ta věc zůstane nedořešená.


"Řeknu to. Řeknu všechno, co jsem ti měla říct. Všechno, na co si vzpomenu.
Hrál jsi to na mě a ta nejsmutnější věc, že jsem tě nechala. Říkali mi, že to uděláš. Chtěla jsem jim dokázat, že nemají pravdu. Že bys to neudělal. Byla jsem slepá.
Byl to jako zázrak. Mluvit s někým, jako jsi ty.
Nikdy jsem si nepřipadala hezká. Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohl mít někdo rád.
Připadala jsem si neviditelně. Pak jsi přišel a já si připadala normálně, viditelně. Myslela jsem, že ti na mně záleží, že se ti libím, ale v tom to asi je, že jo? Radši jsi mi řekl, že jsem se snažila až moc, než abys mi řekl pravdu.
Na tomhle zatraceným světě je přes 7 miliard lidí a já, i přes to všechno, jsem vděčná, že jsem zrovna já mohla s tebou něco sdílet. Bezpočet večerů, kdy jsme byli vzhůru do noci a ve škole pak z toho byli na pokraji vyčerpanání, ale i tak to další den udělali znovu. Pohledy, který řekly víc než dost. Plno věcí, co jsme měli společných. Smáli jsme se. Dělali si ze sebe srandu. Kde je to teď?
Nebyl náš konec napsanej ještě předtím, než jsme našli začátek?

Když jsme se poprvý minuli ve škole, usmál ses na mě tím tvým způsobem. A tak začínají problémy. Tím zatraceným úsměvem. Tvůj hlas byl ten nejznámější zvuk, co jsem znala. Uklidňoval mě. Když jsi řekl moje jméno, znělo to tak zvláštně hezky. A tvůj smích mi zněl v uších jako nebe. Teď mi tvůj hlas zní nebezpečně. Ve tvým objetí jsem se cítila víc bezpečně než u sebe doma. Chvíle, kdy jsem se ti dívala do očí, byly nekonečný. Viděla jsem barvy, co jsem ani nevěděla, že existujou. Měl jsi tak upřímnej pohled.
Ale byl to pohled lháře.

Když jsme šli poprvý ven, byla jsem jak dítě, co je poprvý v cukrárně. Vypadalo to tak skutečně.
Pak jsi odešel.
Devět měsíců jsem se z tebe dostávala a ty sis pak přišel, že bychom to mohli zkusit znovu.
Zničil jsi mě. Znovu.
Proč jsi nezůstal mimo? Mohla jsem se z toho dostat, ale dals mi toho víc. Víc vzpomínek. Rozčiluje mě, že všechno mohlo být jinak, kdybys věděl, co opravdu chceš. Nepřehrávala bych si dokola písničky, co mám s tebou spojený. Netrýznila bych se tím, jestli o mně přemýšlíš. Neuvažovala bych nad tím, jestli jiný holce říkáš to samý. Mohla jsem být volná. Jsem lapená v tomhle nekonečným kruhu. Nedokážu znovu přijmout ten fakt, že jsi opět pryč.
Po tom všem.

Lhal jsi mi o tvým "už to neudělám, ne tobě." Ale bylo to jako slyšet všechny sbohem najednou. Neztratila jsem jen tebe, ztratila jsem i kus sebe a ten kousek nebudu schopna znovu najít.
Je to jako platit za něco, co jsem nikdy neudělala.
Řekl jsi mi promiň. Co tím myslíš?
Promiň, že jsem ti ublížil?
Promiň, že jsem zlomil tvou důvěru?
Za co přesně ses omluvil? Tím, že to napíšeš, se nic nespraví. Nechal jsi mě zlomenou a čekal, že budu fajn, že se sesbírám během toho, co ses hnal za jinýma.
Proč jsi to řekl, když hluboku uvnitř ti to je, já ti jsem, jedno?

Kde jsou naše plány, co jsme měli? Ty filmy, co jsme měli vidět? Kde je tvoje, že bys teď bral objetí, protože ti je zima, a tak by ses zahřál? Kde je "chtěl bych tě teď mít u sebe.." ? Kde je "taky toho k tobě cítím dost" ?
Tvoje rádoby láska byla falešná, ale bolest, jakou mi způsobila, to bylo víc než skutečný.
S tebou jsem byla šťastná a připadala si živější víc než kdykoliv předtím.

Ten den, kdy jsme se viděli naposledy, nechtěla jsem, abys odjel. Chtěla jsem, abys mě držel v objetí. Přesvědčil mě, že nikam nejdeš. Ale když se tvoje hlava pohnula z mého ramene a podíval ses na mě, věděla jsem, že je konec. Asi to bylo správný, ale i tak jsem bez tebe ztracená. Cítím se sama, i když jsou kolem mě lidi. Díky tobě jsem cítila věci, který jsem nikdy předtím necítila.

Ani ses nemusel snažit a já až kvůli tobě poznala, co je láska, i když jsi mě vedl skrz peklo.
Nikdy jsi nebyl můj, ale ztratit tě, to mě zlomilo. Zničilo.
Když už tak ochotně vyprávíš lidem, co jsem ti udělala, tak jim nezapomeň říct, cos udělal ty mně.
Je mi špatně. Z tebe. Ze mě. Z nás.
Snad ti dělá dobře vidět, cos udělal.
Jsi sobec, ale já na tom nejsem o moc líp.
A vinu nedávám jen tobě, ale nám oboum.
Občas máš rád poslední slovo ...
A než definitivně odejdeš ...
Měl bys vědět ..
Že tě miluju.
Řekla jsem to.
Ale je čas jít."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 16. října 2017 v 19:58 | Reagovat

Bude to znít jako klišé, ale není. Dostaneš se z toho. Chce to čas, opravdu. Znám to. Známe to. Každý prožil tu svou bolavou. Držím ti palce.

2 The Mystery One The Mystery One | 17. října 2017 v 12:41 | Reagovat

Nikdy si nelam hlavu z toho, co se stalo. I když to vypadá jako nadlidský úkol, tak to tak není. Co tě znám za ty roky, co o sobě píšeš, tak vím, že jsi ve vnitru silná. I když si to o sobě nemyslíš a můžeš říct, že tě tolik neznám, tak ti to vrátím tím, že už jen tvé myšlenky vypovídají o jisté síle. Neber to tak, že když jsi byla a možná ještě jsi zlomená, že automaticky jsi slabá a nic nezvládneš. Slaboši předstírají, že jim nic není a drží to v sobě, ale trápí se však víc. Ty jsi silná. Trápíš se, ale máš tu sílu to přiznat. Nebojíš se to přiznat. Což je něco speciálního, i když to tak nemusíš vidět. Nemysli si o sobě, že nejsi speciální, když k sobě nemáš objektivní pohled. Dokážeš velké věci, Lucko. Vím, že na to máš. A i jsi na to měla. Bojuj prosím dál. Alespoň pro mě. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
2017
© lucka-pise.blog.cz